Teorie     Kouření

Již v úvodu jsem uvedl, že tyto internetové stránky si nekladou za cíl propagaci kouření a prodej tabákových výrobků. Cílem je spíše podělit se ze zájemci o vlastní zkušenosti a informace v ucelené podobě, které jsem já celkem pracně získával ze zahraničních stránek jiných dýmkařů a u nás dostupné literatury.

Můj vztah ke kouření dýmky je téměř platonický. Asi po dvaceti letech jsem ze dne na den přestal kouřit cigarety a věřte, jsem tomu rád. Nebyl jsem nikdy silný kuřák, tak jsem ani žádnou závislost nepociťoval. Šlo spíše o zlozvyk. O dýmky jsem se zajímal již dřív. Dýmka mně fascinovala svou jednoduchostí a účelností a to nejen v době, kdy ji kouříte. Dýmka má svou hodnotu, když ji držíte a ukazujete, když pomocí ní něco vysvětlujete, když cítíte její povrch v dlani a když s ní zaměstnáváte ruce a nakonec i když stojí ve stojanu. Když dýmku kouříte, máte více času na soustředění, protože periferní vjemy jsou eliminovány. Dýmka se nekouří jako cigarety. Dýmka tvoří chuť, vytváří příjemné voňavé prostředí. Téměř nepotřebujete v době kouření popelník. Cigareta má spotřební charakter. Prostě ji zapálíte, ona hoří ať děláte co děláte a nakonec vzniká nedopalek v popelníku, který odporně smrdí. O dýmku se musíte starat během kouření, jinak vyhasne, ale hlavně se o ni musíte postarat po dokouření, aby vyschla a byla připravena na další použití. Jedna dýmka se kouří jen jednou denně a zbylý čas odpočívá. Kouření dýmky je rituál a mnohdy se využívá ke zpříjemnění a zdůraznění klidných a neobvyklých okamžiků v životě.

Zakouření dýmky

Zakouření dýmky je postup, kterým musí projít každá nová dýmka. Jednak jde o její první setkávání se žárem hořícího tabáku a jednak jde i o tvorbu budoucího prostředí uvnitř dýmky, které následně ovlivní kvalitu kouření co do chuti. Zásadně nedoporučuji jakkoliv natírat, mazat medem stěnu tabákové komory nebo dýmku vylívat rumem nebo jiným alkoholem. Do dýmky nepatří nic jiného než tabák. Co se týká žáru, doporučuji zakuřovat dýmku postupně ve smyslu množství vkládaného tabáku. Zakuřování zahajujeme tak, že do jedné třetiny naplníme dýmku a postupně přidáváme tabák až do plného objemu tabákové komory. Plnou komorou rozumíme tabák tak tři milimetry pod okraj dýmky. Postupným plněním myslíme zhruba deset dávek tabáku. Cílem zakuřování je vytvořit na povrchu tabákové komory vrstvu karbonu, která nadále chrání hlavičku dýmky před hořením a postupným propalováním. Dá se předpokládat, že k zakouření dýmky dochází tak po třiceti vykouřených náplní dýmky. Pro zakuřování je třeba, aby tabák prohořel až ke dnu dýmky, aby byl pokryt celý vnitřní povrch tabákové komory karbonovou vrstvou. Nepříjemným doprovodným jevem při zakuřování dýmky je, že kouř obsahuje i zplodiny vznikající při opalování povrchu komory a tyto znehodnocují pravou chuť tabáku. Platí ale, že dobře zakouřená dýmka nám poskytne potěšení po celý zbytek "svého" života.

Plnění dýmky

Tabák se musí do dýmky vložit tak, aby byl zajištěn pohodlný tah zapálenou dýmkou, který je předpokladem požitku z kouření tabáku. Existují pokyny k postupnému plnění ve čtyřech vrstvách od jemného vložení první vrstvy až po silné utlačení poslední čtvrté vrstvy, nebo stejnoměrné lehké stlačení celé náplně dýmky. Není třeba plnit celou tabákovou komoru dýmky. Zvlášť začátečníkům doporučuji plnit dýmku tak do poloviny. Sám ze svých zkušeností musím prohlásit, že jde o subjektivní záležitost, kterou nelze předepsat a je spíše podřízena postupnému seznámení se s dýmkou. Je celkem obvyklé, že při kouření více dýmek budou uplatňovány různé postupy a způsoby vkládání tabáku do dýmky.

Zapálení dýmky

Druhým úkonem je zapálení dýmky, kdy doporučuji použít klasické zápalky. Existující stranové dýmkové zapalovače, které usnadní zapálení tabáku, ale dýmce moc neprospívají. Zápalka je a zůstane zápalkou. Je třeba ji nechat odhořet hlavičku a následně přiložit k tabáku v dýmce tak, aby při vtažení vzduchu do dýmky plamen zápalky pronikl do horní vrstvy tabáku. Při zapálení dýmky vzniká dost kouře což je normální a přirozené. Ve vrchní vrstvě vzniká žhavé ložisko tabáku, které se následným protahováním upraví a postupně spaluje tabák v celém prostoru tabákové komory. Není-li dýmka kouřena, tak vyhasíná a je třeba ji zapálit znovu. Kouření dýmky je třeba se učit. Říká se, že je třeba se naučit dýchat s dýmkou. Není to pokyn k vdechování kouře tabáku do plic. Naopak. Kouř je určen pouze pro ústa a jeho následnému vyfouknutí ven. V žádném případě nedoporučuji kouř vdechovat do plic. Je celkem přirozené dokázat oddělit ústní dutinu od dýchání nosem. Někteří dýmkaři doporučují začátečníkům tzv. kouření na sucho, kdy bez tabáku a ohně cvičí nějakou dobu právě kouření dýmky tak, aby oddělili obsah úst od dýchání nosem.

Kouření dýmky

Kouření dýmky spočívá ve vtahování kouře vznikajícího hořením tabáku do úst a následně k jeho vyfouknutí. Lidově se říká, že se dýmka bafá. Frekvencí kouření přirozeně udržujeme žár v dýmce. Je-li dýmka horká v dlani, pak zvolníme a necháme dýmku trochu vyhasnout. Naopak, hasne-li dýmka, musíme "přidat" nebo dokonce dýmku opět zapálit. Opětovné zapálení dýmky není ostudou ani měřítkem kuřácké dovednosti. Je možné obsah dýmky při vyhasnutí upravit, promíchat, utlačit dusátkem a opět zapálit. Při kouření se může stát, že dýmka začne při potáhnutí bublat a cítíme, že na dně dýmky se vytvořila tekutina s odporným kyselým nádechem v chuti. U rovných dýmek dokonce hrozí její stečení do náustku a pak do úst. U zahnutých dýmek tvar zamezí stečení do náustku i když její nasávání s kouřem je také možné. Některé dýmky značky Peterson mají pro zachycení kondenzátu komůrku v prostoru pod pouzdrem čepu náustku. Jistým řešením je používat filtry, které tvoří pro kondenzát překážku. Dalším řešením je mít tabák správně vlhký, tedy ne moc ani málo a kouřit tak, aby kondenzát pokud možno nevznikal. Je to otázka zkušeností a praxe. Pro úplnost zdůrazňuji potřebu čištění a starostlivosti o vysychání dýmky. Jen tak se z nich po čase nestanou kusy smrdutého dřeva, které musíte dát na nějakou dobu a možná i navždy na půdu. Jen pro vaši informaci, kondenzátu se slangově říká "močka" tak asi tušíte, o jak odpornou tekutinu se jedná. Ještě o jedné věci je třeba se zmínit. Lépe se kouří dýmky s větším průměrem tabákové komory. Bohužel, takové dýmky jsou celkově větší, tedy těžší a nedají se dlouho držet v zubech a jsou určeny spíše do ruky. Nakonec tam ale dýmka patří a ručně dělané dýmky, tedy ty nejcennější nejsou žádné droběny.  Menší dýmky vyžadují více zápalek a větší zkušenost. Obecně nelze popsat proces hoření tabáku v hlavičce dýmky a čeká-li někdo rovnoměrné hoření v celé ploše tabákové komory, tak se zřejmě nedočká. Kouření dýmky je záležitost, která se učí dlouhou dobu a přestanete o kouření přemýšlet až v době, kdy to umíte. Po čase se způsob a průběh kouření stane stejnou rutinou, jako je zavazování tkaniček nebo zapínání knoflíků. Nevím, jestli si ještě vzpomenete co vám to dalo práce, než jste se to naučili....

Dokouření dýmky

Konec kouření je signalizován vyhasnutím dýmky při normálním způsobu kouření. Všechen tabák je spálen a dýmka vyzařuje teplo. Po vychladnutí následuje proces základní údržby - čištění. Popis základního čištění dýmky po kouření naleznete na stránkách, zabývajících se touto činností.

Závěr

Pamatujte ještě na jednu dobrou radu. Dýmky se obdivují, sbírají, chválí, ale stejně jako ženy, se nikdy nepůjčují.